Chce mě?

Nedávno jsem shlédl scenáristicky zajímavě pojatý oficiální videoklip zpěvačky Anii Wyszkoni k písni „Czy ten pan i pani“. Videoklip ani píseň posuzovat nebudu, ale dovolím si zamyslet se nad pár větami z textu písně.

V písni zaznívá: „Zda ten pán a paní v sobě našli zalíbení? Zda ta paní toho pána chce?“.

Zda ona chce jeho! Každý druhý „romantický“ film, ale také kniha či píseň, se točí okolo toho, zda ona jej bude chtít, zda on bude tím koho si ona vybere. Jsou slyšet hlasy některých žen, které si stěžují na to, že stále nemáme rovnost, kterou bychom mít měli. Ale přitom v těchto „pohádkových“ filmech, knihách a písních se vše točí okolo žen, muž je zde jen jakousi hračkou, která buď je nebo není akceptována. A podle toho ji též stihne osud, buď se stane oblíbenou hračkou nebo tou která se daruje na charitu či vyhodí.

Copak jsou muži opravdu takto snadno manipulovatelní? Kam se poděl instinkt lovce, který se nenechá zastrašit myšlenkami na to, zda by jeho kořist neměla být přeci jen raději ulovena a snědena někým jiným? Tedy alespoň do té doby, než ji sám zkusí ulovit. Ano, může mu utéct, dokonce jej může na útěku zranit. Ale nepatří to k rizikům lovu? Není právě ono nebezpečí úrazu a možnost neúspěchu tím, co činí lov tak skvostnou a oblažující zábavou. Jaký požitek by měl lovec, kdyby jeho kořist ležela na palouku a zdálky na něj volala „Haló, zde jsem. Tady, čekám až mě ulovíš!“? Jakou pověst by měl lovec, který loví jen zraněné kusy, které nekladou odpor, ale na zdravé a hbité, na ty, které by jej mohly ohrozit si netroufne a nepřiblíží se k nim ani na sto honů?

Copak se opravdu musí muž zaobírat tím, zda by o něj případně ona dívka mohla nebo nemohla projevit nějaký zájem? Není lepší ji oslovit a skutečně to zjistit. Ano, je zde risk možného odmítnutí, ale také je zde vidina možného úspěchu. Z každého úspěchu i neúspěchu se lze poučit. Nad každým neúspěchem přeci není třeba půl roku truchlit, abychom se možného neúspěchu tak báli.

Je pravda, že lovec se při lovu musí nějak chovat. Nesmí provádět hlouposti a chovat se jako blázen nebo hlupák. A to samé platí v kontaktu se ženou. Ale neřekl bych, že ženy jsou nebezpečnější než lovná zvěř. Jen málokterá na nás, jen tak bez důvodu, vytáhne nůž, pistoli nebo nějaké bojové umění. Takže oč horší jsou roztržená záda od medvědí tlapy nebo hrudník probodený jelením parožím od prostého odmítnutí?

Dle mého názoru je tím kdo loví, v milostné partii, muž. To zda kořist nakonec získá nebo ne je vedlejší, to patří k lovu. Ale důležité je, aby se muž sám nestylizoval do role kořisti. Jedno přísloví praví „sedávej panenko v koutě a nenajdou tě“. A je mnohem smutnější, když onou panenkou v koutě je muž. (Nebo již mužem není?)

-tn- 

Nenávidím ženy?

„Ty musíš ženy opravdu nenávidět, co?“

Tuto a podobné otázky čas od času slýchávám, převážně od žen, které zaslechnou část mé diskuse.  Ale samozřejmě, že nejen ženy jsou k mým názorům kritické, najdou se i genderově uvědomělí muži, kteří si vzali za své, pokárat mě za mé hloupé, urážlivé a do středověku patřící názory. A proto se pokusím na tuto otázku pravdivě odpovědět.

Možná na začnu výčtem toho, co nezastávám a dostanu se k tomu, jaké názory na ženy skutečně mám. Nejsem zastáncem hloupých genderových teorií, teorií o třetím pohlaví, drzého feminismu ani matriarchátu. Nejsem a nebudu zastáncem názorů, že rodina je místem kde je dítě, bez rozdílu toho zda jej vychovávají manželé, nesezdaný heterosexuální pár nebo pár tvořený dvou žen či dvou mužů.

Jsem zastáncem a vyznavačem patriarchátu, který staví otce na vrchol. Avšak nepleťme si patriarchát se systémem ve kterém je žena muži pouhou otrokyní. Dle mého je muž, otec, tím, kdo se o rodinu stará a který má rodině první i poslední slovo. Žena je muži tedy podřízena, ne však vydána na milost a nemilost, neboť pravým mužem je ten, který ve své ženě vidí svou druhou polovinu, která jej doplňuje a dotváří. Takový muž ke své ženě přistupuje s úctou a láskou a nehledí na ni opovržlivě a bez špetky respektu.

Netvrdím, ani jsem nikdy netvrdil, že žena se musí realizovat pouze u plotny, s kbelíkem a smetákem v ruce a  při péči o děti a staré rodiče. Ano jsem schopen toto tvrzení užít v žertu, ale vždy je to patrné z kontextu. Avšak žena by měla zůstat ženou, a to vždy a všude. Netvrdím tím, že je žena méně než muž nebo že nezvládne mnohé lépe než muži. Vždyť v dnešní době můžeme pozorovat ohyzdnou změkčilost mužů, kteří nejsou schopni přežít v divoké přírodě, protože tam není mobilní signál ani wifi a protože spát na zemi ve spacím pytli je prostě pod jejich úroveň. Tyto karikatury mužství, které se neobejdou bez kadeřníka a manikérky, před zrcadlem a s žehličkou na vlasy či vlasovým gelem v ruce stráví podstatnou část dne, které by nemohly vykydat stáj pro odporný zápach a nepřekonatelný odpor k práci a nebýt mikrovlnné trouby, pak by umřeli hlady. Tyto karikatury mužství jsou možná oním důvodem, proč se mnohé ženy snaží zastávat mužské role ve společnosti. A zde se dostáváme k tomu, co mi skutečně vadí a co si dovoluji kritizovat.

Ženou je pro mě skutečná žena, která si je vědoma svého ženství a nestydí se za něj, nezapírá jej a je na něj hrdá. Ta, která se mermomocí staví do rolí mužů, a to ne proto, aby zaplnila prázdné místo, ale proto, aby muže potupila a zostudila, tato je terčem mé kritiky. Dle mého, je někde v hloubi každé ženy ukryta mateřská touha, a pokud tato není realizována a je zanedbávána působí nemalé škody.

Žena pro mě není pouhou hračkou k ukojení chtíče, ani služkou či otrokyní, která bez vlastního úsudku musí splnit každý příkaz. Žena pro mě není méněcenným tvorem, který zasluhuje jen opovržení. Ale také pro mě není ženou ta, která oděná v kalhoty vše zmůže sama, vše umí, ovládá a svého ženství se s odporem vzdává jako projevu slabosti. Není jí pro mě ta, která halasně provolává, jak muže k ničemu nepotřebuje a vystačí si ve všem sama, ale v momentě kdy se ji porouchá vodovodní baterie nebo vyhoří zásuvka, ladně rozepne dva až tři horní knoflíčky u blůzky vypne hruď a zvoní u souseda kutila, a u prosby o pomoc pohazuje řasami i boky.

Skutečnou ženou je pro mě ta, která je ženou za všech okolností. Ta, jež se nestydí za to kolik dětí vychovala, že tráví čas v kuchyni opravdu ráda a k tomu po „mateřské dovolené“ dovede skloubit péči o domácnost a výchovu dětí s výkonem povolání. Ta, která se nebojí a nestydí přiznat, že nezvládá vše a je ochotna přijmout nabízenou pomoc.

Ženy a muži jsou rozdílnými stvořeními s různými schopnostmi a kvalitami, avšak když upustí od toho, co z nich činí sebe samy je vždy něco v nepořádku. Tato úvaha jistě není úplná a později se k jejímu pokračování jistě vrátím, ale vše má svůj čas. Nakonec si jen dovolím poznamenat, že ani tato úvaha ani mé názory a postoje nejsou zaměřeny proti konkrétním osobám, nejsou ani zaměřeny proti ženám, snad s výjimkou ultraextrémních feministek. Já si žen a jejich úlohy ve společnosti velmi vážím, vždyť nebýt ženy, pak netuším jak bych přišel na svět.

-tn- 

Ten pravý

Svěřuje se kamarádka kamarádce: „Je hodný, milý, umí naslouchat, umí mi poradit, má mě rád, stojí za mnou, obejme mě ve správnou chvíli, je mi s ním skvěle. Musím mu to konečně říct. Bude navždy mým nejlepším kamarádem.“

Anekdota nebo skutečnost? Jaký muž má vlastně u žen šanci? Hodný chlapec, drsňák, arogantní floutek, namakaný borec, tajemný zlý muž nebo někdo úplně jiný?

Kolikrát slyším z úst žen ve svém okolí, že ten „pravý“ by měl být hodný a milý, měl by mít rád děti, měl by umět naslouchat a měl by jim prostě rozumět. Ale jen co se stočí rozhovor k někomu kdo tato kritéria prakticky splňuje, tak se najednou preference mění. Z toho z koho byl před chvílí ideální partner je najednou bábovka a suchar, absolutně nezajímavý jedinec. Za to ten druhý to je chlap. Jezdí na motorce, je pohledný, svaly na něm jen hrají, nepotřebuje žádné sladké řeči, je to totiž drsňák. Že se kolem něj točí spousta dalších žen je přirozené, každá jej totiž chce. Ale za chvíli se opět debata stočí jinam. A najednou je idol ten tam. Takového za manžela žádná nechce. Vždyť by se nedokázal postarat o děti, pokud by je vůbec chtěl. A stejně by se pořád otáčel za kdejakou sukní, takovému se nedá věřit. A tak si kladu otázku, zda vůbec ženy samy vědí co chtějí. Jde jim o nevázanou zábavu nebo o spokojenou budoucnost? Chtějí obojí? Nebo ani jedno?

Znám spoustu manželských párů, které jsou spolu už celkem dlouhou dobu a žijí šťastně a spokojeně. Na rozvod tyto páry nepomyslely ani ve chvílích kdy jejich hádky bylo opravdu na ostří nože a táhly se nějakou dobu. Proč? Protože k sobě patří, nenašli by k sobě nikoho lepšího. A tak jsem se pídil po tom, jak to bylo u nich. Jak vypadali, jak se chovali a jak vystupovali tito mužové v době námluv a zda byli těmi vysněnými partnery. Popisy se velmi různily, každý z těchto mužů je jiný, originál, avšak všechny popisy se v jednom shodovaly. Nezáleželo na tom zda byl muž stejného věku nebo o kolik let byl starší či mladší. Žádného z nich nebylo možné jen tak zařadit do škatulky hodný chlapec, zlý muž, drsňák nebo frajer. Byli prostě sví. Nemuseli oplývat bohatstvím, nemusela okolo nich být aura strachu „ten by pro mě mohl být nebezpečný“, nemusely být tichými a ušlápnutými hošíky. Stačilo, aby se uměli chovat. Aby nenazvali dívku slepicí, či mnohem hůře, nemlaskali u jídla v restauraci nebo u rodičů, nechodili oblečení jako vandráci a aby projevili alespoň trošku citu a dívka tak poznala,že ji mají skutečně rádi.

Je tedy dnes opravdu doba až tak jiná? Budou se muži muset chovat podle předem daných scénářů a doufat, že si je odchytí zrovna ta, která tento typ zrovna upřednostňuje? Měli by se vůbec muži někomu přizpůsobovat? Nebylo by lepší kdyby byli opravdovými muži, těmi, kterým něco říkají rytířské hodnoty a čest je pro ně tou nejdůležitější vizitkou?

-tn-

Násilí na ženách. Jak odporné!

Pokud se mluví o násilí na jedinci, zvláště pak v médiích, je vždy zmiňováno násilí na dětech či na ženách, ale násilí na mužích je zamlčováno či se jím nikdo nezaobírá. Mnozí tvrdí, že je to proto, že muži nejsou bezbranní. Pokud je bezbrannost opravdovým důvodem, pak to chápu u násilí na dětech, ale u násilí na ženách již ne. Ženy přeci nejsou bezbranná stvoření, jsou mužům rovnocenné, nežijeme ve středověku, abychom se museli vracet ke stereotypům, že „něžné pohlaví“ je muži podřízeno a muž mu musí zabezpečit ochranu. Žena, emancipovaná žena, se přeci mužům ve všem vyrovná a žádnou zbytečnou ochranu nepotřebuje. Proč se tedy kolem násilí na ženách dělá takový humbuk?

Je tedy tento virvál kolem násilí na ženách zcela zbytečný? Nedokáží se snad ženy o sebe postarat samy? Není dokonce toto vyzdvihování násilí na ženách urážlivým gestem, které má ženy dehonestovat? Není toto snad jen další šovinistickou snahou poukázat na to, že ona rovnoprávnost až tak zcela nefunguje?

Možná bych se měl spíše zamýšlet nad tím, proč k násilí na ženách dochází, mě však napadly tyto otázky. Přeci jen všude okolo sebe slyším, že ženy a muži jsou si ve všem rovny. Opravdu ve všem? A jak se k tomuto staví ženy? To se jich budeme asi muset zeptat, pokud najdeme odvahu.

-tn-

Těhotná?! Jak?!

Scéna jako vystřižená z přihlouplého seriálu či filmu pro pubertální mládež. Ona má kolem očí rozmazaný make-up a sděluje mu, že je těhotná. On se v odpověď zmůže na jediná dvě slova: „Těhotná?! Jak?!“. Avšak není nemožné se s podobnou situací setkat i v reálném životě.

Je snad na vině vzdělávací systém? Nevyučuje se už v hodinách přírodopisu lidský reprodukční systém a rozmnožování nebo nejsou tyto hodiny pro chlapce povinné? Jak jinak si tuto hloupou otázku „Jak?!“ vysvětlit. Proč se tito chlapci a muži neptají podobně hloupě dříve než se s dívkou intimně sblíží? Pokud se dá říci, že jde o intimní sblížení pokud se koná na veřejném místě, ať už je to místo jakékoliv. Tito muži nepotřebují otázky a instruktáž pokud se jedná o to dostat se k dívce až velmi blízko, ale pak se hloupě diví, že jejich konání může mít i nějaké následky. Již ve fyzice na základní škole se dovídáme, že každá akce vyvolá reakci a z hodin přírodopisu víme k čemu vede, nebo může vést, sexuální spojení muže a ženy. Jak se tedy někdo může tak divit, když k tomuto dojde?

Jedná se skutečně o tuto základní neznalost nebo jde spíš o neschopnost přijmout odpovědnost za své činy?

Většina mladých lidí, dnes již velmi brzy, ví, že jejich pohlavní orgány neslouží jen k vylučování moči. Spoustu mladých ví o sexu a antikoncepčních metodách mnohem více než průměrný třicátník a přesto nejsou schopni přijmout důsledky svého chování.

Mohli bychom se ptát proč tomu tak je a hledat toho, kdo nese vinu za tuto neschopnost. Nabízí se nám zde chyby ve vzdělávacím systému, nedostatečná výchova v rodině, média, která nám ukazují převážně zkorumpované politiky, prolhané obchodníky a další, kterým je pravda ukradená a jde jim pouze o vlastní prospěch. Myslím si však, že zde je na místě spíše zamyslet se sám nad sebou. Zamyslet se nad tím, zda je pro mě důležité nést následky za své činy nebo je pro mě lepší zbaběle utéci a pokud to jde svést vinu na někoho jiného.

-tn-

Něžné pohlaví

Ještě před několika lety, když se o ženách řeklo, že jsou zástupkyněmi něžného pohlaví jednalo se o kompliment či o běžné tvrzení. Když někdo ženě řekne dnes, že je něžným pohlavím, jedná se přinejmenším o troufalost, ne-li o urážku. Žena je přeci stejně silná jako muž, ne-li silnější, muž by přeci nikdy nepřežil porodní bolesti. Máme přeci rovnoprávnost a tak jsou si obě pohlaví rovna, není mezi nimi rozdílu v síle a něžnosti, takové přežitky přeci patří do devatenáctého století nebo ještě lépe do období středověku. Ženy dnes mohou mužům konečně ukázat, že se jim dokáží nejméně vyrovnat a mnohdy je dokáží i překonat a to ve všem v čem si zamanou.

Časy kdy ženy seděly doma a snily o princi na bílém koni jsou ty tam, nyní samy ženy odívají zbroj a vyráží do bitvy s těmi, kteří odmítají přijmout dnešek a zarytě se drží svých misogynních názorů. Žena dnes již nepotřebuje muže, a podle těch nejostřejších názorů, vůbec k ničemu, tedy krom toho aby daroval sperma, neboť tato potřeba k reprodukci nebyla ještě stále nahrazena. Máme ženy učitelky, lékařky, právničky, soudkyně, obchodnice, poslankyně, prezidentky, policistky, hasičky, tak proč by si ženy nevystačily samy, k čemu je jim muž, který v nich spatřuje něžné pohlaví, navíc když přeci stejně není žádným princem na bílé koni.

Ale je tomu skutečně tak? Skutečně ženy netouží po tom být princeznou, která je dobývána, o kterou se třebas i pořádá rytířské klání? Skutečně již ženy netouží po tom být hýčkané a opečovávané? Jde v dnešní době ženám jen o respekt? A tím nechci říci, že žena opečovávaná a hýčkaná by neměla být i respektována. Není tato snaha o absolutní rovnost jen jakousi pózou či snahou vydupat si vlastní prostor i za cenu ztráty ženství, za cenu ztráty snů a tužeb? Tyto otázky nechávám nezodpovězeny, jelikož odpovědět by si na ně měly nejprve samy ženy.

Avšak jak se tak dívám okolo sebe, tak se mi nechce věřit tomu, že v ženách nezbylo nic z onoho něžného pohlaví a ze snů být princeznou. Stále se setkávám s dívenkami, které si hrají na princezny a nevěsty a je jich mnohem více než těch, které si hrají na kovboje, policisty a zloděje či na popeláře. A v tomto snad ještě zůstává ona naděje mužům, kteří se nebojí být skutečnými muži a jsou ochotni se poprat třebas i s rolí prince na bílém koni. Jen stačí najít způsob jak v oněch silných, nedostupných ženách nalézt ukrytou princeznu. Stále nepřestávám věřit tomu, že taková princezna se ukrývá v každé ženě, jen je otázkou jak hluboko.

-tn-